Z kempu na Phillip Island a zpátky na noc celkem najeto 118km. Z Kilcunda na Phillip Island je to jen asi 12km, ze San Remo do Cowes, největšího města ostrova, cca 25km. Celkem překvapivých 118km.

Ráno jsme si přivstali, abychom stihli ranní výlet lodí na "sealy", teda tuleni, cruises jsou dle letáku v 10am & 2pm, jenže jen o víkendech. V informačním středisku nám řekli, že nejlépe když se zeptáme přímo v kanceláři společnosti, co jízdy za ploutvonožci pořádá. Také nám sdělili po telefonickém rozhovoru s "někým", že zrovna dneska je loď porouchaná. Nevadí, stane se. Na informacích jsme si ještě koupili vstupenky na Penguin Parade. Tučňáky jsme sice už viděli na Tasmánii, ale jsou to takoví roztomilí ptáčci, že jsme se na ně nechali zlákat ještě jednou. Protože ale Jana vážně chtěla vidět tuleně, tak jsme vyrazili přímo do kanceláře lodní společnosti zjistit, jak zásadní problém je s lodí a zda zítra zvířátka páchnoucí rybinou uvidíme. K našemu lehkému údivu nám v kanceláři řekli, že loď je ve Wilsons Promotory a zítra určitě tuleně shlédneme z blízka. Tak jsme si koupili lístky na 2pm.

Po nákupů lístků všeho druhu jsme si zajeli do Koala Conservation Centre. Viděli jsme pár šedivých kožíšků ve stromech, většina jich spala, asi dva se drbali. Pokud jste neviděli nikdy koalu, tak úchvatné, my ale byli Lone Pine Koala Sanctuary u Brisbane. Přesto příjemná procházka parkem a ukruně hnusná obří plyšová koala u východu.

Po chlupatých koalách jsme se jeli podívat do parku téměř na konci ostrova, který mimochodem naštěstí není tak veliký, do Woolamai Surf Beach (Cape Woolamai State Forrest Reserve), kde je poblíž kolonie mořských ptáků. Klidnou procházkou jsme došli až ke koloniím, většina mladých již odlétla a mláďata co zůstala už nikdy neodlétnou.

Pak jsme dále dále poznávali krásy ostrova, když jsem uviděl ceduli National Vietnam Veterans Museum. Ještě nebylo otevřeno, tedy oficiálně. Slavnostní otevření se mělo konat až za dva dny. Přesto za dobrovolné vstupné nás bez problémů pustili dovnitř. Viděl jsem hodně špatných muzeí, viděl jsem i pár vážné dobrých muzeí, tohle je ale špička. Je vidět, že muzeum budují dobrovolníci ve svém volném čase, financují ze svého a jejich nadšení je v každém vystaveném kusu. Naprosto perfekní. Historie této války je podána opravdu hodně poutavě. Zůstal jsem tam pár hodin a Jana si v klidu přečetla venku na sluníčku jednu knížku.

K večeři jsme si dali "the worst pizza ever" James' Big Pizza. Ta byla vážně špatná. Co špatná, horší než si dovedete představit. Chutnala jako ohřáté těsto se zavařenou zeleninou, točeným salámem a zavařenými mořskými potvůrkami. Humus. Vážně ta nejhořší pizza, co jsme vůbec kdy jedli. Pak jsme zavolali Narelle, příbuzné, u které nám předdohla naše domácí ubytování (vyvětlení je moc složité).

Večer jsme jeli na Penguin Parade. Ohromě komerční věc. Jeden by se nebál výrazu komorní sledování divokých ptáčků, kdybychom tam nebyli my a s námi asi 4498 dalších lidí. Všichni jsme sledovali, jak stovky tučňáku pomaličku vylézají z moře a klátivou chůzí si to razí ke svým hnízdům, ukrytým ve vyhrabaných norách. Stálo to ale za to. Je opravdu možné si tučňáky vcelku vklidu prohlédnout za plného osvětlení, dozvěděli jsme se opravdu hodně o jejich životě a vůbec. Janu to nadchlo tak, že i na jeden rok jednoho tučňáka adoptovala. Jinak od moře, nebo snad od Antarktidy, foukal studený vítr a kvalitně jsme zmrzli. Pak už jen noční cesta do Kilcundy a spánek ve stanu, opět láskyplně fackováni stěnami stanu.