Vyrazili jsme z Dunns Swamp, kromě prvních 8km, pohodově 20km do Rylstone. Pak po silnici č.86 přes Kandos do Ilford, což dalo asi 27km. Pak po této silnici 70km do Lithgow. Odtud je to velmi, velmi, velmi špatných 30+ km do Newnes. Celkem únavných 215km.

Ráno jsme vstali za úsvitu, nasnídali se z tenčících se zásob a vyrazli na cestu. Cesta k hranici parku se nejevila už tak strašně. Pak už jen pohodový asfalt. Jeli jsme až kousíček za Capertee, kde tištění průvodci slibují krásný výhled na Gardens of Stone NP. Nesdíleli jsme obdivný optimismus nejen autorů Lonely Planet.

Po dalších pohodové jízdě jsme dorazili do Lithgow. Informační centrum se nedá přehlédnout, má tvar hornického kahanu. Bohužel zaměstnankyně tohoto místa téměř "překypovaly ochotou", takže jsme se dozvěděli informace které jsme stejně už věděli a dostali mapu města. Mapu? No, je nutno napsat, že autor s perverzní škodolibostí nakreslil náhodně ulice, tu každou třetí, tu třetí vynechal a nakreslil druhou. Bloudili jsme kvalitně. Přesto jsme se nějak dokázali vyšplhat na vyhlídku Hassan Walls Lookout nad město a trefit se do supermarketu, doplnit zásoby co v Dunns Swamp utrpěly.

Nic zlého netuše, na svět se ještě usmívajíce, vyrazili jsme zpátky na sever do Newnes. Dle milých informátorek, asi 45 minutek jízdy. To se mělo záhy velmi změnit. Vraceli jsme se po stejné silnici a pak zahnuli doprava ve směru na Newnes. Silnice se změnila v klikatícího se hada, který se vinul v přátelském úhlu 45 stupňů podél skal do údolí. Kdyby se náhodou řidič nudil, byla silnice lemována kameny (h)různých velikostí, od štěrku po tunové balvany. Dojeli jsme pod hranu skalisek a bylo vidět, jak se silnička malebně vine do dálky. Velmi záhy jsme ale pochopili pravý australský význam corrugation. To co české slovníky překládají jako zvrásnění, svraštění či vlnitost je "věc", která uvolní i plomby v zubech. Je to jako jízda po vlnitém plechu, někdy mezi vlnami bylo několik málo centimetrů, někdy několik desítek centimetrů. Tomu odpovídala i hloubka vlny. V praxi to ale znamenalo jediné. Tlumiče našeho auta dostávaly kapky jak nikdy, navíc, bylo to tak špatné, že se otevíraly i dveře. Peklo. Udržet volat byl problém, udržet byť jen zrak na silnici bylo taky problematické. Asi jako když si jeden sedne na sbíječku.

Byli jsme zhruba v půlce plánované vzdálenosti, když se nám zželelo nebohého vozu a rozhodli jsme se vrátit. Jenže, kdo nezná Ford Falcon Station Wagon, ten nepochopí, jaké je to otočit 5005mm dlouhý vůz, který pro 360° otáčku potřebuje kruh o průměru 25m. Takže jsme našli místo, kde by se dalo otočit, zařadím zpátečku ... a nic. Prostě se nic nestalo, motor vyl jak Alík na Měsíc, ale auto se nepohnulo ani o milimetr. Bylo zřejmé, že směr naší cesty je právě teď již jen jeden. Vpřed.

Takže jsme si pro uklidnění dalí procházku, šipky ukazovaly na Glow Worm Tunnel. Procházka nám udělal dobře, leč vůz to tak pozitivně neviděl. Když jsme tak bezradně stáli a uvažovali, blízkým brodem se prořítila babka v maličké Suzuki Vitara. Dodala nám pozitivní energie tím, že nám popsala cestu do Newnes, která se ještě dále zhoršuje, snad jako kdyby to šlo nebo co. Každopáně říkala, že v Newnes, kdysi to městě, žije Thomas, moc šikovný chlápek, co buduje chatky v souladu s přírodou. Ten snad nám poradí. Majíce demokraticky možnost volby jsme vyrazili dále. Babka bohužel byla nepříjemně přesná. Silnice byla strašná, hlavně díky corrugation, až k Newnes Hotel Cabins. Thomas je naprosto pohodový Australan se vším všudy. Vysvětlil nám, kudy se dostaneme na tábořiště (33°10'52.77"J 150°14'18.26"V) , louku o velikosti několika fotbalových hřišť, se dvěma záchody místo branek. Aby snad naposledy provětral moje řidičské umění, vjezd byl obohacen průjezdem potoka, navíc se do něj sjíždělo z kopce, zatáčka 90°a pak protikopec. A v tomhle místě hezky vyježděné jezírko, plné písku. Po těch hodně kilometrech špatných silnic, byla tohle už vážně maličkost.

Musí se nechat, že místo je to ale úžasné. Ještě na začátku století tady byly doly na černé uhlí, z něj se vyráběl koks, kterým se topilo v rafinériích. Kousek odsud totiž je naleziště ropy. Hezky všechny suroviny v jednom místě. Ale jak plynuly roky, těžba se stala nerentabilní, stejně jako výroba benzínu uprostřed ničeho.

Tábořiště je obrovské, pod překrásným skalním převisem. Večer se hned vedle nás pásli velicí wombati, poskakovali klokani a v lese na sebe pokřikovali papoušci Kakadu.